Ondřej Šika.cz - Moje IT & DevOps Školení: Docker, Kubernetes, Gitlab CI, Rancher, Terraform, Prometheus, Proxmox, Ansible

Výprava do Teplé

Původně jsem neměl vůbec v plánu na výpravu jet. V sobotu jsem měl jít na Okresní sněm Junáka a v neděli jsem chtěl pracovat. Nastala ovšem situace, že nikdo z ostatních vedoucích jet nemohl, tak to zbylo na mě. Nebyl jsem z toho úplně nadšený, ale řekl jsem, že pojedu. Vím, že by bylo výpravu jednodušší zrušit, jedou jenom 4 děti, ale pokud bychom akce rušili a nesnažili se je dělat častěji a lepší, mělo by to na oddíl dost špatný vliv. Proto jsem se rozhodl, že pojedu. Navíc samotnému mi udělalo dobře, že jsem byl pár dní bez počítače.

Na výpravu se mnou jela kamarádka Káťa, která mi hodně pomohla a zároveň mě inspirovala. Díky, Káťo!

V sobotu ráno jsme se sešli na nádraží. Všichni 4 kluci dorazili. Cestou ve vlaku a vůbec po zbytek celé výpravy jsem se s nimi snažil bavit co nejvíc a proniknout do jejich prostředí a světa. Třeba u jednoho kluka, který je v oddíle už 3 roky jsem až teď zjistil, že ho baví jachting a pravidelně jezdí s rodinou jachtovat. U jiného naopak že má staršího bráchu, který by také chtěl skautovat.

Hned po výstupu z vlaku jsem dětem dál telefon s mapou. Podle mě není problém v technologiích, stejně se s nimi děti denně setkávají, takže protože jsem neměl papírovou mapu, dal jsem jim tu na mobilu, aby sami našli cestu do kláštera, kde jsme byli ubytování. Po celou výpravu jsem u nikoho neviděl telefon. Nevím, zda je měli u sebe (podle mě ano) ale neměli potřebu je vyndávat. Za což jsem velmi rád.

Ubytovali jsme se v areálu kláštera, ve staré budově, kde je zima. Je tam zima vždy, když tam jedeme. Topili jsme přímotopy, ale jen v jedné místnosti, kde jsme byli a chtěli spát. V té druhé, kde jsou palandy, byla zima, ale klukům to stejně nevadilo a hráli tam tarantuli a na medvěda.

Jen co jsme se ubytovali, vyrazili jsme ven. Řekl jsem, že půjdeme někam do bažiny a děti to samozřejmě nadchlo. Na nástěnné mapě jsme si našli, kde se bažiny nacházejí a vypravili jsme se za nimi. Byla to procházka na celé dopoledne, na pár hodin určitě. Cestou jsme měli mnoho přestávek na veřejných posilovadlech nebo jen tak, protože bylo na zemí listí a kluci ho s radosti házeli po sobě a po nás.

Co mě hrozně překvapilo, jak málo dětem stačí ke štěstí. Natrhal jsem pár takových těch bílých kuliček, které hlasitě prasknou, když se na ně šlápne a začal jsem je házet po cestě. Oni, byť se před tím zdali unaveni, tak běhali za kuličkami jak šílení a smáli se u toho.

K bažinám jsme ani nedošli. V prvním relativně hezkém lese jsme začali hrát šiškovku a hráli jsme ji asi 40 minut. Poté, co je šiškovka omrzela, hráli jsme půl hodiny na schovávanou. Potom jsme šli domů, dal jsem jim na výběr, kudy půjdeme. Vybrali si stejnou cestu zpět, tu s těmi atrakcemi.

První společně jídlo byl oběd, těstoviny s kečupem a sýrem. Jeden kluk je nejedl, ale zkusil to. Další říkal, že si dá bez sýru, a když je zkusil se sýrem, tak ho normálně jedl. Takže pohoda.

Během poledního klidu kluci rozhodně klidní nebyli. Šli opět hrát nějaké bojovky vedle. Po neklidném poledním klidu jsme si zahráli Carcasone, karty a městečko Palermo. Potom jsme si šli projít park u kláštera, najít ohniště a nařezat opékáčky na buřty. V parku je hezké vodní hřiště, se všelijakými turbínami, akvadukty, … Bohužel v zimě nefungují.

Procházka parkem se mi líbila, mám rád ty staré státně stromy. Cítím k nim pokoru, že tu stojí tak dlouho. Že se neumějí bránit nástrahám doby, ale že tu prostě stojí. A co zažili...

Našli jsme ohniště, nařezali pruty na buřty a vrátili jsme se. Zase jsme hráli Carcasone. Já je půl hodinu před večeři opustil a šel připravit oheň. Dalo mi to hodně práce, všechno bylo vlhké a zmrzlé, ale na poslední chvíli jsem to zvládnul. O to větší jsem pak z něj měl radost. Když za mnou přišly děti, opékali jsme pak buřty a já byl hrozně rád, že se nám to povedlo. Nejspíš poslední buřty v tomto roce.

Když jsme se vrátili od ohně, ukázali jsme si nějaké uzly a protože jeden kluk měl s sebou kroj, ukázali jsme si i věci na kroji. Pak jsme se trošku bavili o stezkách, KPZ (krabička poslední záchrany) a ostatních skautských věcech a jak probíhají družinovky a dostal se mi šokující závěr. Skautského programu není na družinovkach moc (to jsem očekával), ale to že jej kluci chtějí, mě dostalo. Večer jsme pak hráli na medvěda a na upíra, asi do 10 hodin, kdy jsme poslali děti spát. Měl jsem v plánu ještě pracovat, jelikož měl jsem s sebou notebook i internet, ale byl jsem úplně vyřízenej, tak jsem si lehl a usnul.

Druhý den ráno jsme se zase šli projít a scénář byl dost podobný, šiskovka a schovka. Všechny to bavilo, tak proč ne. Když jsme se vrátili, společně jsme vařili oběd. Místo chleba s Májkou jsme vařili gulášové polívky s vepřovým masem, které donesl jeden kluk. Díky Kubo! Kluci rádi pomáhali až na jednoho, trochu se zasekl, seděl v zimě a nic nechtěl. Seděl tam asi hodinu a já z toho byl dost zoufalej, tak jsem zkusil opět deskovku a to ho přesvědčilo a za 5 minut ani nevěděl, že před tím hodinu brečel.

Pak jsme jeli zpět do Plzně. Kluci říkali, že to byla jejich nejlepší výprava. To mě dojalo. A mě vlastně také.

Ještě jednou chci poděkovat Kátě, která mi moc pomohla a ukázala mi, že k jídlu nemusí být jen těstoviny s kečupem, ale že můžeme vařit trošku lip. Že nakrájet mrkve a jablka je drobnost a k deskovkce je to skvělá sváča.

Akorát cestu z Plzně do Prahy jsme si trošku prodloužili, byli jsme dost vyřízení a nastoupili omylem do vlaku do Mnichova. No, stane se, no. Tak jsme se v Domažlicích otočili a dojeli domů o 2 hodiny později.

Fotogalerie zde

Show Comments

Get the latest posts delivered right to your inbox.